Pernikačka 5. - 7.2. 2010

Sekce

Kdo jsme?

Odhalení šokující reality roverského výletu.


(někdy v únoru)

Je tma, nacházíme se uprostřed lesa v té nejděsivější zimě. Kolem jen problikávají světla čelovek těch, kteří se v silné vánici snaží najít chatu
pod tajemným názvem Pernikačka. „Já bych to hledání vzdal, naší šnečí rychlostí v hlubokém sněhu to nemá smysl. Musíme začít s hloubením velkého zákopu, dokud máme ještě síly,“ navrhuje Majki s Šídlem. Po chvilce zděšených komentářů a pohledů se pouštíme do budování nouzového přespání. Na tuhle noc nikdo z nás jen tak nezapomene.

 

záhrab


Roverské akce tohoto typu, které jsou určeny pouze pro jedno pohlaví skrývají spoustu otazníků, když na takovou akci vyrážíte. Pozvánka, kde byl obrázek ženy s dítětem u kterého byl popisek  nechte radši doma, mě naladila na dobu starých časů, kdy jsme vyráželi na dlouhé tratě s běžkami a rozhodovalo jen jedno – kdo maže ten (ne)jede. Hromada předepsaných teplých oděvů mě při balením batohu připadala spíše jako doporučení od dobrého kamaráda – že tam bude zima. Ta zima však byla místy opravdu živelná. Na srazu jsme se potkali v počtu 6 lidí (Rubi,Šídlo, Sodži, Mrav, Me3D, Majki), což – jak se ukázalo – je ideální počet pro zaplnění kupé.  „Běda jestli si půjdeš koupit nějaké baterie, elektronika není povolena,“ škádlil mě Šídlo, když myslel, že je mám do discmana. Tak jsem nakonec oželel koupi baterií do čelovky, což mě pak stálo velmi krušné chvilky na cestě z Pradědu.

Ve vlaku zavládla pohoda, kdy jsme byli celí natěšení na Jeseníky. Šídlo nás informoval, že na té chatě ještě nikdy nebyl, ale že to určitě najdem. Navíc nám pověděl o nějakém bratru Netopýrovi, který prý měl celou chatku správcovat. Vylezli jsme z vlaku a v plné polní nasadili běžky. Čekala nás cesta na Anenský vrch, při které jsme využili osvětlení sjezdovek poblíž – nemuseli jsme svítit. Někteří ale již v tuto chvíli často řešili naléhavý problém s koordinací a tak se váleli, kde se dalo. Navíc, takový pád do hlubokého sněhu v plné polní je extrémním zážitkem, kdy se v podstatě topíte ve sněhu a batoh je v tu chvíli vaše kotva (nebo spíš koule na noze – pozn.red.). Při výšlapu posledních metrů jsme spatřili krásný kostelík, ke kterému pravděpodobně ještě stále chodí průvody tzv. Anenskou alejí. Spustila se velká sněhová vánice a tak z vrcholového fota nic nebylo. Všichni tak nějak svorně okřikli Majkiho, který si zapnul čelovku, aby ji zase zhasl – jelikož jim rozšiřoval zornice a vyvolával tak jakousi šeroslepotu. Ve chvíli, kdy to udělal, se však stalo něco nevídaného –zhasla osvětlení na přilehlých sjezdovkách. V ten okamžik jsme najednou neviděli vůbec nic a tak všichni najednou začali šmátrat po svých čelovkách…

 

bylo to magické. Nabrali jsme ale rychlého optimismu, jelikož následovala cesta po rovince a plni naděje na blízké teplo a pohodlí jsme se vydali k místu, jenž na mapě představoval čtvereček uprostřed lesa. „Pojedeme touhle cestou, tam to musí bejt někde na půli cesty a koukejte se doleva po stopách nohou,“ pravil Šídlo a vypravili jsme se na cestu.  
Chatka se ale stále neobjevovala a tak jsme nabrali zpáteční kurz druhou cestou. Povídali jsme si, aniž bychom uvažovali, co všechno může nastat. Po dalším průjezdu a důkladnějším hledáním jsme se rozhodli pro náročnější úkon – opustit cestu a vyrazit do lesa hledat štěstí a objevit Pernikačku rojnicí.  
Byla tma, ocitli jsme se uprostřed lesa v té nejděsivější zimě. Kolem jen problikávaly světla čelovek těch, kteří se v silné vánici pokoušeli najít chatu pod tajemným názvem Pernikačka. Rozestupy padesát metrů, nebezpečí zlomení lyží, postup pomalý – asi tak deset metrů za minutu. V hlubokém sněhu se mi na botě udělal takzvaný žralok, což znamená, že podrážka se odchlípla od zbytku běžkařské boty. „Houstone, mám tady takovej malej problém,“ zvolal jsem do temného lesa. Za chvíli se z něj vynořili všichni členové výpravy.  „Já bych to hledání vzdal, naší šnečí rychlostí v hlubokém sněhu to nemá smysl. Musíme začít s hloubením velkého zákopu, dokud máme ještě síly,“ navrhl Majki s Šídlem. Po chvilce zděšených komentářů a pohledů jsme se pustili do práce.  Tuhle noc nikdo z nás jen tak nezapomene. V ten okamžik se však ukázala jakási kolektivní připravenost – kdy každý svým dílem přispěl k vytvoření dokonalého záhrabu a nadějí na přežití nás všech v mínus osmistupňovém mrazu. Někdo vytáhl petrolej na skautské rozdělání ohně :2), někdo zase termosku s teplým čajem, někdo lopatu na sníh a dohromady jsme z toho měli takovou radost, že nám práce šla od ruky. Oheň plápolal během několika minut a při pojídání polévky ve spacácích nás Rubi přikryl velkou plachtou. Tím pádem jsme posílili cirkulaci biologického tepla a tak někteří se dokonce i vyspali. Já měl pocit, že nespím vůbec, ale ráno jsem se probudil poměrně odpočatý. „Já jsem vůbec nespal,“ oznámil Šídlo a náležitě popsal, že okrajová pozice při takovémto počinu je krajně nešťastná.

 

Ráno jsme zjistili, že chatka byla téměř nadohled a tak jsme se tedy připravili na setkání se správcem Netopýrem – toho však představoval malý netopýrek pověšený za nohy ve vstupní místnosti. Ten den jsme se vydali na celodenní pouť na Praděd, kdy jsme již byli ohřátí raním čajem a plni optimismu ze zvládnuté noci. Karlova studánka byla naší první zastávkou a tam jsme také ochutnali místní blahodárný pramen již méně optimistické vůně. Cesta na Ovčárnu nakonec proběhla ve skibusu, jelikož podél silnice vedla jen hloupá stopa v hlubokém sněhu. Cesta na Praděd byla sice zdlouhavá, ale výhledy do dálek stály za to. Nejpůvabnější okamžiky se odehrály na samotném vrcholu, ze kterého jsme pozorovali západ Slunce. Tento zážitek však byl draze vykoupen cestou dolů potmě, již bez skibusu a se slabými nebo žádnými čelovkami. Moje světlo svítilo přesně dva metry přede mě, takže jsem hrál takovou hru na postřeh. Někdy jsem prohrál a končilo to většinou velkým držkopádem a následným sesunem na silnici, abych nezabíral mnoho místa. Přece jen obvázaná tlama žralokova na mé botě představovala opravdu frustrující obstrukci.

 

 

Nicměně dolů se jede rychle, podle toho taky vypadala doba na cestu zpět – oproti výšlapu, který nám zabral kolem šesti hodin, dole jsme byli asi za tři. Návrat do Pernikačky byl již slastným zážitkem, který podpořilo i naše hodování. Šídlo vařil na Petrách brambory a omáčku, ostatní připravovali salám a cibuli – nakonec z toho byla mňamka, na kterou se nezapomíná. Poslední noční živlové ještě hráli scrabble, ale někteří (já) při ní odpadli. Únava na nás dolehla a další den jsme vstávali snad kolem jedenácté. Následovala již jen cesta na vlak, kdy jsme projížděli kolem civilizace a ukazovali špičkové pády, speciálně vybrané pro vrbnovské diváky. Najíždeli jsme na jedno pole s hlubokým sněhem vedle sjezdovky a já tam hodil jednoho pohlavního padáka (jako že jsem padal po hlavě). Určitě to muselo být divácky zajímavé a hlavně to, jak jsem byl naprosto paralyzován patnáctikilovým batohem.

 

Po příjezdu do Brna nás již čekala děvčata, kterým však zůstaly některé detaily utajeny, aby s námi třeba ještě někam vyrazili a nebály se o to, že někdy něco nenajdeme. Naše tajná bublina (na)praskla. Vždyť tohle je život a podstatné je, že jsme měli celou situaci pod kontrolou. Za to děkuji Třináctce, že vycvičila elitní jednotku těch, kteří se nevzdávají a děkuji všem, kteří táhli za jeden provaz a dokázali si uvědomit, že každý máme svůj „názor“. To byla zajímavá dimenze této výpravy, že každý měl svůj názor. Člověk je občas z vedení vlčat trošku unavený, že všechno musí rozhodovat za jiné. :2)
Sodži

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

CAPTCHA

Komentáře

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Hledat

Nejnovější články

Poslední komentáře