Divoký západ - zápis

Sekce

Kdo jsme?

Zápis do kroniky z prostředí divokého západu 27.7-31.7.2010.

 

Cesta vlakem na Divoký Západ – den první

Je ráno, kolem páté, na hlavním nádraží v Brně se to hemží podivnými individui a mezi nimi kličkují – no to snad ne, nějací šašci v kovbojském oblečení.  Jeden z nich, takový snědý mladík s delšími vlasy, má dokonce i na krku zvoneček, který beztak dříve patřil nějaké kravičce. Na hlavách klobouky, na krku šátky a kolty na opasku… ano to jsou oni, neohrožení Hurikáni. Tak si říkají ti, kteří přišli rozfoukat tu nádražní nudu a jedou takhle vlakem až na druhou stranu republiky. Také ve vlaku nejdou přehlédnout a hlavně přeslechnout. Však taková píseň „Sou fár“ z Limonádového Joe v podání pistolníka Falca, nebo při kytarovém doprovodu písně z filmu Desperados hudebního génia Intiho, nelze přeslechnout i kdybyste si doslova seděli na uších. Cesta pistolníků na Divoký západ byla celá v duchu malátnosti a kocoviny, kterou jsme měli z popíjení Kola Loky. Proto někteří ulehávali do tvrdého spánku téměř při každé příležitosti (na lavičkách na nádražích, opřeni o ruku, o někoho jiného atp.). Při přesedání na pro mě již neznámé stanici (asi Karlovy Vary) na Divokém Západě někteří pistolníci neodolali a nasedli na to, co na Divoký Západ přeci patří již od dávných dob – na kolo BMX. Na tomto kole se jistě proháněli oba Old Shaterhand i Vinetou a na přátelské projížďce jistě zažili spoustu hezkých zážitků a uzavřeli pokrevní bratrstvo. Na tomto kole se dají dělat opravdu pistolnické kousky – například skákat ze schodku, nebo jet cca 0.3 sec bez držení řídítek (v podání Tomma – poznámka autora). Nevím, jak k tomu došlo, kdo koho urazil, nebo jak se všichni mohli tak naštířit proti sobě. V rukou pistolníků se totiž objevily jejich vražedné dalekonosné stříkací pistole. Nejkurióznější zbraň představil Méďa, který vypadal jako plamenometčík z druhé světové války. Cesta byla dlouhá 8 hodin a po ní následovala kratičká cesta do Ranče u paní Bečkové. Pistolníky z Hurikánu přivítalo stádo pasoucích se krav a divoce poklusávající koně… tento kraj měl své kouzlo nespoutanosti  a svobody – kde je čas plyne jako pomalu tekoucí říčka. Od ranního zakokrhání po večerní západ slunce – tak dlouho zde trvá den. Večer jsme se mohli pokochat prohlídkou zdejší fauny. Mimo jiné jsme si všimli roztomilých dlouhosrstnatých krav. Pistolníci se utábořili a upekli si své uzeniny z domova.

vodni bitva

 

Den druhý

Bez práce nejsou koláče, aneb užívat si divočiny na ranči by si chtěl každý, ale Hurikáni nebyly lamy a šli do toho. Sice toho zase tak moc neudělali, ale nakonec i tu louku pohrabali, zabili pár kůlů a do toho jim malinko sprchlo. Děvčata již dopoledne mohla přičichnout k práci s koňmi a tak se naučila vyčesávat, čistit kopyta a tak dále. Někteří pro změnu prokázali svoje zálesácké dovednosti a po seříznutí padlého stromu rozdělali docela velký ohýnek. Jediný drobný nedostatek na této akce bylo, že v období sucha se v této lokalitě nesmí rozdělávat ohně... Pistolníci se pak dohadovali, koho to vlastně napadlo škrtnout zápalkou. Ve výsledku se to ale „nejvíce“ líbilo našemu přisprostlému kamarádovi – Pepovi.  Jak vyplynulo z jeho povídání, s policií má opravdu vřelý a přátelský vztah. Spalo se sladce.

Den třetí

Ráno celé osazenstvo vyrazilo česat koně a vyčistit jim kopýtka. To by člověk nevěřil, jak někteří koníci dokážou zdrhat, když jim člověk jde vlastně pomoct. Nevděčníci. Woody byl celkem v pohodě, ale ten Allan, ten všechny pěkně prohnal po louce. Nakonec zůstal špinavej a nevyčesanej, dobře mu tak…. Následoval výlet do kráteru zdejší sopky. Při něm si někteří uvědomili jaké to je mít někoho připoutaného k vlastnímu tělu. Protože bylo více kluků než děvčat, někteří kluci museli vytvořit pánské páry – dvojice byli spoutaní rukama a takto plnili jednotlivé úkoly, jako například hru bomba, kanec, blesk nebo obědové opékání hadů na ohni. Bylo to věru zajímavé a mnozí z nás si mohli v klidu poslechnout toho druhého bez nutkání utéci (protože by tak porušili pravidla). Odpoledne pistolníky čekala obrovská hra – rallye, kdy využili divoké BMXka a na nich přepravovali „jezdce“ po náročné offroadové trati, kde nechybělo bahno či strom přes cestu. V této rallye zvítězily obě skupiny, jelikož s vyfouknutými dušemi se moc daleko jet nedá a každá skupina ukázala jisté inovativní prvky. Jedna dokonce provedla ukrutné naklopení v zatáčce při přeskakování stromu, které se podobalo pádu. Nicméně i ti dojeli úspěšně do cíle.

Zapsal: Sodži

 


Začíná čtvrtý den našeho pobytu ve Slavkovském lese. Probouzím se a rychle vstávám za zvuků hudby z filmu Limonádový Joe. Odbíháme na rozcvičku, kterou si moc neužívám, protože mi moje tělo dává znovu na vědomí téměř překonanou nemoc, která mi chtěla zabránit v odjezdu na tuto perfektní letní akci. Ještě, že jsem si v pondělí řekl: „NE“ v souvislosti s myšlenkami na domácí léčbu a v úterý se s Liborem vydal na cestu do těchto téměř neobydlených končin.

Po snídani jsme pobrali věci na celý den a vydali se k paní Bečkové. Čekala nás dlouho očekávaná projížďka na koních. Byla to tedy víc vycházka, protože jsem šli jen s Dorotkou, Sultánem a Aničkou. Dorotka nebyla osedlaná, takže se jelo na dvou koních, na kterých se nás střídalo devět. Celou dobu s námi šel Honza, syn paní Bečkové, a provedl nás přes naše tábořiště na kopci někam do lesa. Obešli jsme asi osm kilometrů dlouhý okruh a vrátili se akorát na oběd, který nám uvařil Šídlo s Rubim. Při vyjížďce jsme seděli na koni každý dvakrát a bylo to super. Dorotka sice zlobila a Honza ji musel nakonec trochu usměrnit a sám vést, ale to ničemu nevadilo.

Odpoledne nás čekala práce. Holky šly již tradičně čistit koně a oslíky. Kluci odnosili několik hromad dřeva ze stromů pořezaných v nejbližším okolí. Protože bylo opravdu krásně, tak jsme si po svačině chvíli lehli na louku, jedli hrášek a prostě relaxovali. Docela nám trvalo, než jsme se opět vydali za pořádnou prací, ale pak to stálo za to. Společnými silami jsme přestěhovali v rekordním čase čtyři palety cihel. Odhadem to bylo celkem 240 cihel, každá vážila patnáct, možná dvacet kilo.

Po práci jsme se vykoupali a šli do tábořiště na večeři, což byly špekáčky. Někdy touto dobou jsme se taky dověděli, že je z Rubiho novopečený strýc, protože se jeho sestře narodila malá Ema. Sice jsme neměli tuhle radostnou novinu moc jak oslavit, tak jsme to odložili na zpáteční cestu. Pak nás čekal důležitý program. Každý jsme dostali DVD s filmem Limonádový Joe a udělali si na něj booklet a fixou popsali samotné DVD. Dovnitř tohoto „dvoulistu“ jsme si pak navzájem psali různé zprávy a vzkazy, které jsme si mohli přečíst až po skončení výletu. I když se mi tenhle nápad nejdřív trochu nezdál a absolutně mě nenapadalo, co bych měl ostatním napsat, tak se vše zdařilo a myslím, že naprosto každý měl hned o 100% lepší náladu ,když se vrátil domů a přečetl si vzkazy u svého DVD.

Další den byl již dnem posledním. Tohle zjištění s sebou vždy nese něco pozitivního, protože když něco končí, něco nového začíná, ale tentokrát převažovala lítost z toho, že už opouštíme tuto nádhernou krajinu a z „farmářsko kovbojských“ životů se vracíme zpět do hluku města a civilizace. Špínu a pach dvora obývaného čuníky, psy a osly zase vyměníme za prach města a směs výfukových plynů s kouřem cigaret.

Pro tento den nás už nic zvláštního nečekalo. Po rozcvičce a snídani jsme se všichni sbalili a vydali k paní Bečkové. Ta byla zrovna s Liborem pryč, tak jsme na ně chvíli počkali, abychom mohli předat jejich DVDčka a společně zakončit. Rozloučili jsme se, poděkovali, zakončili originálním pokřikem: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!“ a popřáli Waliče s Liborem šťastnou cestu. Pěšky jsme se vydali do Bečova nad Teplou. Bylo horko, takže jsme se cestou ještě zapotili.

Bečov vypadal moc pěkně, především zámek, ale čas na obhlídku města nebyl, tak jsme šli rovnou na nádraží, kde jsme se rozloučili s Melissou a Kecishem, kteří jeli do Karlových Varů navštívit příbuzenstvo. My ostatní jsme o chvíli později taky nasedli do vlaku. Celou dobu jsme hlavně řešili otázku, kde dokoupíme jídlo na cestu? Pravda, mohli jsme nakoupit už v Chodově, ale koho by napadlo, že i v Bečově bude otevřeno v sobotu jen do dvanácti. V Mariánských lázních bylo na nádraží taky zavřeno a v blízkém okolí obchod nebyl. Co se dalo dělat, museli jsme nedostatek jídla a pití vydržet až do Prahy. Cesta ubíhala chvílemi rychle, chvílemi pomalu. Krátili jsme si ji zpěvem a Bangem! Zajímavou vsuvkou byla výluka vlaku mezi Planou a Stříbrem, kde nás musel vézt autobus. Bohužel jsme sedli do pěkné šunky, co se sotva vysápala do kopce, i když v ní kromě nás sedělo jen pár lidí. Vlak samozřejmě počkal i na nás, ale sledovat jak nás předjíždí ostatní autobusy mě moc nebavilo.

Do Brna jsme dorazili okolo půl desáté. Rozloučili se a zamířili domů. Snad se na další akci sejdeme v podobně hojném počtu a zase to bude stát za to! Budu se těšit…i na tebe!

 

 

Zapsal:

Konoy

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

CAPTCHA

Komentáře

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Hledat

Nejnovější články

Poslední komentáře